Vítejte na karlínském informačním portálu.
pondělí 7. 10. 2024
Záhada Karlínského tunelu
Jednoho pozdního odpoledne navštívila Julie, mladá dívka z Karlína, svou přítelkyni Natálii bydlící na Žižkově. Nejprve se pobavily o uplynulých zážitcích, a pak Natálii napadlo, že je kousek od domu videopůjčovna. „Pojď se tam poohlédnout po nějakém novějším hororu!“ „Proč ne, zajdem se tam podívat. Třeba by mohli mít Dům voskových figurín.“ Ani jedna však nenašla hledaný horor. Musely se tedy spokojit s videem o vyvoláním duchů.
Když film skončil, Julie navrhla: „Nechceš to taky zkusit? Také si přivoláme nějakého ducha. Co ty na to? Mohlo by to být zábavné popovídat si třeba s tvým zemřelým pradědečkem, ne?“ Natálie nestihla ani přikývnout a Julie už zapalovala svíčku a poté zhasla, aby nasadila atmosféru, která byla ve filmu. V setmělém pokoji tedy začaly vyvolávat duchy svých nežijících předků přesně podle filmové předlohy, kterou právě viděly. „Nic se neděje, asi nás ti duchové neslyší, co?“ řekla Natálie, které se to celé zdálo jako fraška. „Ještě počkej, ve filmu to přece trvalo taky dlouho, než se zjevil,“ domnívala se Julie. Pořád se ale nic nezjevovalo a ani k nim nikdo nepromlouval tichým ponurým hlasem, jak očekávala Julie. Jednou pouze pocítily nezvyklý chlad a silný průvan, který si však vysvětlily otevřeným oknem, přestože venku nebyl žádný vítr. Dál už se ale tímto jevem nezabývaly, protože Julie musela odejít. Smířily se s tím, že ducha dnes asi už neuvidí.
Když se rozloučily, byla už úplná tma a neznámo proč nesvítily ani pouliční lampy, na které se Julie spoléhala. Ted už ne rozesmátá, nýbrž vyděšená Julie se potřebovala dostat ze Žižkova do Karlína. Tramvaje z nějakého důvodu nejezdily, stejně jako nesvítily lampy. Napadlo ji, že vypadl proud. Julie se tedy rozhodla jít zkratkou přes Žižkovský kopec. Díky Natálii věděla, že musí jít podél trati, kterou bohužel neviděla, poté krátkým tunelem a sejít menší kopec a pak už bude v Karlíně.
Plná dojmů kráčela temnou pěšinkou, na kterou dopadalo už jen světlo od měsíce v úplňku. Ten však také dlouho nesvítil. Náhle se schoval za mraky a cesta ztemněla ještě víc. Julie pocítila stejně podivný chlad jako u Natálie. Zpozorněla a v tu chvíli za sebou zaslechla kroky a okolo ní se začaly zjevovat pozoruhodné a podivně se kývající stěny. Snažila se je ignorovat, ale nešlo to. Myšlenkami se neustále vracela k vyvoláváním duchů. Náhle opět pocítila chlad. Ve stejný okamžik se měsíc opět schoval a najednou byla všude neproniknutelná tma. Julie v sobě pocítila obrovskou úzkost, napětí a strach z nějakého strašlivého chladnokrevného vraha. Zrychlila a kroky za ní okamžitě také. Už byla skoro u tunelu, kterým musela proběhnout. Zarazilo jí však, že tunel nebyl krátký, jak očekávala. Zdál se být skoro nekonečný. Došlo jí, že je úplně jinde a vykřikla: „Pomóc! Já bloudím!!“ Kdyby byl tunel alespoň osvětlený, ale díky vypadlému proudu ani to ne. Když do něho vběhla, ohlédla se. Zvuky za ní ustaly a ona zírala jen do prázdna a nepropustné tmy v tunelu. Stále viděla ty podivné stíny, které teď byly podél zdí tunelu. Když začala znovu utíkat, kroky se opět ozvaly a zdály se být hlasitějšími a jako by se přibližovaly a doháněly ji. Krev jí tuhla v žilách a společně s přibližujícím dupotem a sekundu po sekundě vzdávala víc a víc boj o život. Najednou jako by jí jedny nohy předběhly, před ní se tyčila obrovitá tmavá postava bez tváře. Srdce jí tlouklo jako o závod. V patách měla přibližující se dupot a před ní hrozivá postava. Náhle vykřikla: „Proboha, tak už mě zabij, když chceš!!“ Potom přestala vnímat a pomalu se sesunula k zemi.
Julie byla nalezena kolemjdoucími až příštího rána. Ještě žila. Přivolaný lékař na jejím chvějícím se těle nenalezl žádné stopy násilí. Protože dívka sekavě vykřikovala značně nesouvislé věty, byla ihned převezena na psychiatrii, ale ani zde lékaři nebyli schopni zjistit, co se uplynulé noci událo. Julie si také na nic nepamatovala a nebyla ani schopna doktorům říci alespoň něco málo, co se stalo. Nechtěla ani spát, protože jí děsily noční múzy, ani bdít a neustále vykřikovala: „Mě nechytíš, nechytíš!!“ a bláznivě se chichotala.
Později byla ale z léčby propuštěna, protože doktor na nic nepřišel. Julie si není ani doma schopna vzpomenout, co se jí tehdy přihodilo. Jen v noci ji neustále pronásledují ty noční můry, při kterých se jí zdá, že běží po nekonečné cestě, slyší hlasitý dupot a prosí o pomoc. Když se zalitá potem probouzí, vidí u své postele velkou postavu ve tmavém plášti s kapucí, která zcela překrývá její obličej. Postava jí kyne a pomalu se rozplývá. Potom bývá v pokoji zvláštní chlad, který jí nahání hrůzu a něco jí připomíná. V její mysli se jí zobrazují záblesky z onoho děsivého večera. O svých snech a vidinách ale radši nikomu neříká, protože nechce znovu na psychiatrii.
Se svou přítelkyní se už taky nestýká. Ta prý oné osudné noci vyšla jako náměsíčná na balkón svého bytu a vypadla na chodník. Pád z nízkého patra sice přežila, ale utrpěla těžký otřes mozku a čirou náhodou si také vůbec nic nepamatuje. Noční můry ji také trápí.
Žižkovský tunel byl brzy po té uzavřen kvůli vyšetřování záhady. Zanedlouho jako by se celý žižkovský kopec i s tunelem opět probouzel. Obyvatele Karlína začaly děsit podivné rány a otřesy, které z kopce vycházejí. Nikdo si netroufal tunel prozkoumat, lidé se začali tunelu i okolí vyhýbat. A z tunelu stále vycházejí podivné zvuky a dupání.
Když film skončil, Julie navrhla: „Nechceš to taky zkusit? Také si přivoláme nějakého ducha. Co ty na to? Mohlo by to být zábavné popovídat si třeba s tvým zemřelým pradědečkem, ne?“ Natálie nestihla ani přikývnout a Julie už zapalovala svíčku a poté zhasla, aby nasadila atmosféru, která byla ve filmu. V setmělém pokoji tedy začaly vyvolávat duchy svých nežijících předků přesně podle filmové předlohy, kterou právě viděly. „Nic se neděje, asi nás ti duchové neslyší, co?“ řekla Natálie, které se to celé zdálo jako fraška. „Ještě počkej, ve filmu to přece trvalo taky dlouho, než se zjevil,“ domnívala se Julie. Pořád se ale nic nezjevovalo a ani k nim nikdo nepromlouval tichým ponurým hlasem, jak očekávala Julie. Jednou pouze pocítily nezvyklý chlad a silný průvan, který si však vysvětlily otevřeným oknem, přestože venku nebyl žádný vítr. Dál už se ale tímto jevem nezabývaly, protože Julie musela odejít. Smířily se s tím, že ducha dnes asi už neuvidí.
Když se rozloučily, byla už úplná tma a neznámo proč nesvítily ani pouliční lampy, na které se Julie spoléhala. Ted už ne rozesmátá, nýbrž vyděšená Julie se potřebovala dostat ze Žižkova do Karlína. Tramvaje z nějakého důvodu nejezdily, stejně jako nesvítily lampy. Napadlo ji, že vypadl proud. Julie se tedy rozhodla jít zkratkou přes Žižkovský kopec. Díky Natálii věděla, že musí jít podél trati, kterou bohužel neviděla, poté krátkým tunelem a sejít menší kopec a pak už bude v Karlíně.
Plná dojmů kráčela temnou pěšinkou, na kterou dopadalo už jen světlo od měsíce v úplňku. Ten však také dlouho nesvítil. Náhle se schoval za mraky a cesta ztemněla ještě víc. Julie pocítila stejně podivný chlad jako u Natálie. Zpozorněla a v tu chvíli za sebou zaslechla kroky a okolo ní se začaly zjevovat pozoruhodné a podivně se kývající stěny. Snažila se je ignorovat, ale nešlo to. Myšlenkami se neustále vracela k vyvoláváním duchů. Náhle opět pocítila chlad. Ve stejný okamžik se měsíc opět schoval a najednou byla všude neproniknutelná tma. Julie v sobě pocítila obrovskou úzkost, napětí a strach z nějakého strašlivého chladnokrevného vraha. Zrychlila a kroky za ní okamžitě také. Už byla skoro u tunelu, kterým musela proběhnout. Zarazilo jí však, že tunel nebyl krátký, jak očekávala. Zdál se být skoro nekonečný. Došlo jí, že je úplně jinde a vykřikla: „Pomóc! Já bloudím!!“ Kdyby byl tunel alespoň osvětlený, ale díky vypadlému proudu ani to ne. Když do něho vběhla, ohlédla se. Zvuky za ní ustaly a ona zírala jen do prázdna a nepropustné tmy v tunelu. Stále viděla ty podivné stíny, které teď byly podél zdí tunelu. Když začala znovu utíkat, kroky se opět ozvaly a zdály se být hlasitějšími a jako by se přibližovaly a doháněly ji. Krev jí tuhla v žilách a společně s přibližujícím dupotem a sekundu po sekundě vzdávala víc a víc boj o život. Najednou jako by jí jedny nohy předběhly, před ní se tyčila obrovitá tmavá postava bez tváře. Srdce jí tlouklo jako o závod. V patách měla přibližující se dupot a před ní hrozivá postava. Náhle vykřikla: „Proboha, tak už mě zabij, když chceš!!“ Potom přestala vnímat a pomalu se sesunula k zemi.
Julie byla nalezena kolemjdoucími až příštího rána. Ještě žila. Přivolaný lékař na jejím chvějícím se těle nenalezl žádné stopy násilí. Protože dívka sekavě vykřikovala značně nesouvislé věty, byla ihned převezena na psychiatrii, ale ani zde lékaři nebyli schopni zjistit, co se uplynulé noci událo. Julie si také na nic nepamatovala a nebyla ani schopna doktorům říci alespoň něco málo, co se stalo. Nechtěla ani spát, protože jí děsily noční múzy, ani bdít a neustále vykřikovala: „Mě nechytíš, nechytíš!!“ a bláznivě se chichotala.
Později byla ale z léčby propuštěna, protože doktor na nic nepřišel. Julie si není ani doma schopna vzpomenout, co se jí tehdy přihodilo. Jen v noci ji neustále pronásledují ty noční můry, při kterých se jí zdá, že běží po nekonečné cestě, slyší hlasitý dupot a prosí o pomoc. Když se zalitá potem probouzí, vidí u své postele velkou postavu ve tmavém plášti s kapucí, která zcela překrývá její obličej. Postava jí kyne a pomalu se rozplývá. Potom bývá v pokoji zvláštní chlad, který jí nahání hrůzu a něco jí připomíná. V její mysli se jí zobrazují záblesky z onoho děsivého večera. O svých snech a vidinách ale radši nikomu neříká, protože nechce znovu na psychiatrii.
Se svou přítelkyní se už taky nestýká. Ta prý oné osudné noci vyšla jako náměsíčná na balkón svého bytu a vypadla na chodník. Pád z nízkého patra sice přežila, ale utrpěla těžký otřes mozku a čirou náhodou si také vůbec nic nepamatuje. Noční můry ji také trápí.
Žižkovský tunel byl brzy po té uzavřen kvůli vyšetřování záhady. Zanedlouho jako by se celý žižkovský kopec i s tunelem opět probouzel. Obyvatele Karlína začaly děsit podivné rány a otřesy, které z kopce vycházejí. Nikdo si netroufal tunel prozkoumat, lidé se začali tunelu i okolí vyhýbat. A z tunelu stále vycházejí podivné zvuky a dupání.
kategorie 8. a 9. třída
- autor Eva Kábová - pověst získala 459 bodů
KARLÍNSKÝ KATALOG
Kontakt: info@ikarlin.cz,
script Castell software 2003-2017.