Vítejte na karlínském informačním portálu. pátek 4. 10. 2024
Najít v Karlíně:

Tunel

Už když jsem ráno zavírala dveře od bytu, měla jsem takový divný pocit. Nevím, jestli to bylo kvůli tomu, že je teprve pondělí a mne čeká ještě celý dlouhý týden školy, ale dnešního dne jsem se bála. „Ahoj Jano,“ ozvalo se z protějšího chodníku, když jsem zamykala domovní dveře. Byla to Petra. “Čau Petro, tak co, půjdeme dneska po škole plavat na Žižkov ?“ zeptala jsem se. „Jasně, už aby to bylo, vůbec se mi do školy nechce!“ odpověděla jsem.

Ve škole to ubíhalo jako vždy pomalu. Koráčová do nás hustila matematiku a já se nudila jako vždycky. Zvonění oznamující konec poslední hodiny bylo osvobozující. „Půjdeme na ten Žižkov pěšky, ne ?“ navrhla Petra. „Proběhneme to tunelem a jsme tam za 15 minut,“ dodala. Moc se mi pěšky nechtělo, ale představa přeplněné tramvaje nakonec rozhodla, že půjdu s Petrou pěšky.

Petra měla pravdu, na Žižkově jsme byly opravdu za 15 minut. Skoro dvě hodiny jsme vyváděly v bazénu, ale protože se začalo stmívat, rozhodly jsme se vyrazit zpátky domů. Dohodly jsme se, že zpátky do Karlína půjdeme zase tunelem…

Když jsme přicházely ke vchodu tunelu, vyběhla z něj asi osmiletá dívka v bílých šatech a křičela: „Nechoďte tam prosím!“. Celkem nás to vystrašilo, ale to jsme ještě nevěděly, co bude následovat. Když jsme se za dívkou ohlédly, nebyla tam. “Viděla jsi to ?“ řekla Petra. “Viděla, “ řekla jsem a musím říct, že se mi podlomila kolena. Stály jsme před tunelem a musely jsme se rozhodnout, jestli se vrátíme zpátky k bazénu a půjdeme po schodech, nebo to riskneme tunelem, abychom byly včas doma. “Mám nápad, hodíme si korunou, “ řekla jsem. “Panna schody, orel tunel, “ rozhodla jsem. Vyhodila jsem minci do výšky a modlila se, aby padla panna. “Orel!“ vykřikla Petra a rázně vykročila do tunelu. Vyrazila jsem za ní.

Vše se zdálo normální, až se asi po dvou minutách ozval šílený dětský křik. Měla jsem sto chutí s ještě hlasitějším výkřikem vyběhnout z tunelu, ale když jsem se podívala na Petru, tak mi řekla: „Někdo si z nás dělá srandu, pojď, ať jsme pryč“. „To je určitě Karolína z prváku!“ řekla klidně. Když jsem viděla, že je Petra v pohodě, popoběhla jsem k ní a šly jsme dál.

Najednou asi v půlce tunelu zhasla světla. “Tak a jsme v pytli, “ řekla jsem vyděšeně a čekala, až mi Petra odpoví. Bylo ticho a já se neodvážila ani pohnout. Do ticha jsem několikrát zakřičela: „Petro!“, ale nikdo se neozýval. V tu chvíli mi bylo jasné, o co jde: Petra je určitě dávno z tunelu a ze mě si dělá legraci. Nechtěla jsem, aby mne měla za hlupáka, tak jsem se vydala dál směrem ke konci tunelu. Najednou mi uklouzla noha a já sebou praštila na betonovou dlažbu. Ležela jsem v nějaké louži a díky tomu, že jediné, co jsem viděla, byla černá tma, jsem nedokázala říct, co se právě děje. Ozvalo se praskání zářivek, které se po chvíli rozsvítily. Byla jsem chvíli oslepená.

Když jsem se rozkoukala, bylo vše jasné. Tekutina, ve které jsem se celou dobu válela, byla krev! Asi o dva metry dál jsem uviděla Petřino bezvládné tělo, které bylo oddělené od hlavy. Nevěděla jsem, co mám dělat. Nemohla jsem se ani hnout, natož pak křičet. Srdce mi bušilo a bála jsem se toho, co přijde dál. Když jsem se konečně srovnala s realitou, vyděšená jsem běžela pryč z tunelu. Vzhledem k tomu, že mi běhání nijak moc nejde a v tělocviku to mám dost nahnuté, běžela jsem, jak nejrychleji jsem mohla. Připadala jsem si jak ve špatném snu a modlila jsem se, ať konečně doběhnu na rušnou ulici, kde budu v bezpečí. Konečně jsem vyběhla z tunelu. Rušná ulice se ale nekonala. Byla prázdná a sem tam po ní proběhl nějaký zatoulaný pes. Najednou jsem si začala uvědomovat, co se stalo, a že jsem právě přišla o svoji nejlepší kamarádku. Už mi bylo jasné, že za to, co se stalo, rozhodně nemohla Karolína z prváku.

Pořád se mi vybavovalo krvavé tělo Petry. Zamotala se mi hlava a spadla jsem na chodník. To je poslední, co si z toho večera pamatuji.

Probudila jsem se až v nemocnici. Nejdřív mi nebylo jasné, proč tady vlastně ležím. Za dveřmi pokoje jsem uslyšela hlasy. “Už se probudila, “ řekl nějaký mužský hlas. Najednou se otevřely dveře a vešla moje máma s tátou Petry. V tom jsem si uvědomila, co se vlastně stalo.
“Co se tam stalo ?“ řekl mi rozrušeně otec Petry. „Moje holčička je mrtvá, co jsi jí to udělala?“ zakřičel. Než jsem se stačila začít hájit, otevřely se dveře pokoje a přišli doktoři. Vyvedli tátu Petry z pokoje s tím, že musím být v klidu a odpočívat. (…)

Do školy v Karlíně jsem už nikdy nešla. Začala jsem docházet k psychologovi a na jeho radu jsme se s rodiči odstěhovali do malé vesničky za Prahou. Rodiče se mne snažili přivést na jiné myšlenky, ale já se nemohla zbavit divného pocitu. Částečně jsem si Petřinu smrt dávala za vinu a částečně jsem stále nechápala, co se stalo. Kolem její smrti bylo tolik divných okolností! Bála jsem se vrátit do Karlína, ale zároveň jsem chtěla vědět, co se stalo. Překonala jsem strach a rozhodla se navštívit tátu Petry.

Zazvonila jsem na jejich zvonek asi dva měsíce po Petřině smrti. Otevřít mi přišla její babička. Pozvala mne dál a řekla mi něco, čemu se jen těžko dalo uvěřit. Necelých 14 dní po Petřině pohřbu se dobrovolně policii přihlásil otec Petry, který se přiznal k její vraždě. Důvodem prý bylo, že po smrti jeho ženy zůstal na vše sám a když ztratil práci, neměl žádné peníze a nebyl schopný se o Petru postarat. Navíc měl velké dluhy. Týden po přiznání k vraždě si ve vězení podřezal žíly.

Když jsem celá zmatená a vystrašená odcházela z bytu, vrazila jsem do stolku, který stál uprostřed pokoje. Na zem spadl rámeček s fotografií. Chtěla jsem vrátit rámeček zpátky na stolek, ale při pohledu na fotografii mne zamrazilo. Na fotografii byla malá dívka, kterou jsme viděly tenkrát s Petrou před tunelem. Zeptala jsem se, kdo to je a bála jsem se odpovědi. „To je Petřina maminka v osmi letech, byla jí moc podobná.“ řekla babička Petry. Teprve teď mi do sebe vše zapadalo. Petřina maminka jí přišla ze záhrobí varovat!

Bez rozloučení jsem odešla a vrátila se domů. Kdysi jsem na něco takového nevěřila a povídačky o duchách mi byly k smíchu, ale teď když jsem byla svědkem něčeho takového jsem si začala uvědomovat, že nadpřirozené věci se nedějí pouze v hororech, ale i v reálném životě.
kategorie 6. a 7. třída - autor Jursíková Kristýna - pověst získala 794 bodů
Kontakt: info@ikarlin.cz, script Castell software 2003-2017.