Vítejte na karlínském informačním portálu.
pondělí 7. 10. 2024
Strašidelný Karlín
Bylo nebylo, jednou šla malá holčička a jmenovala se Maria. Byla ještě docela malá, ale jednou ji maminka poslala nakoupit, šla a šla až šla přes park, v tom parku v tuhle hodinu tu bývají děti a říkala si, je to nějaké divné, podezřelé ticho.
Když přešla park, tak se jí hodně moc ulevilo. Potom potkala nějakého divného pána, byl docela ticho a měl dlouhý zelený kabát a přes hlavu měl šátek. Tak si říká, to je ale opravdu divné, já jsem snad v jiném městě, ale pak přišla do krámku a tam volala, je tu někdo. Ale nikdo se neozýval, tak se začala moc, moc bát a začala utíkat.
Potkávala čím dál tím víc divných lidí, jeden byl zabalený v černém hábitu a měl červený šátek a takhle to šlo dál a dál. Došla domů, zvonila a zvonila, ale nedozvonila se. Její maminka nebyla doma a její dědeček měl naslouchátka a zrovna v tu chvíli spal, ale ona si uvědomila, že má klíče, tak se koukla do jedné kapsy a do druhé a klíče nikde a v tu chvíli si řekla, vždyť jsem běžela tak jsem je mohla ztratit. Zrovna v tu chvíli se šla kouknout na to místo, kde tak asi mohla ztratit ty klíče, a koho nevidí. Její maminka se potuluje kolem těch divných lidí a tak za ní běží, a volá, ale maminka se neotočila ani si jí nevšímala.
Všimla si, že ti lidé nemají nohy a říká si, to je ale opravdu divné. Zasnila se ,kouká, kouká a říká si - ještě jsem neviděla žádné děti. Začala hledat nějaké děti, hledala a hledala a když už nemohla, tak toho nechala. Sedla si na obrubník a seděla tam až do večera. Potom, když byl večer, tak se ozývalo šustění a chrastění, zase se začala bát, tak seděla, ani nedutala. Po chvíli to přestalo a nějaké hlasy jí říkají, běž domů, běž domů. Neseď nebo zmizíš jako ostatní děti. Zvedla se a začala utíkat, a když už nemohla, tak přestala utíkat a říkala si, nesmím si odpočinout, musím dojít až domů.
Zase jí začal říkat ten hlas, běž domů, ale rychle, nebo zmizíš jako ostatní děti. V tu chvíli si uvědomila, že v ten den má narozeniny. Začalo ji to trochu mrzet a říká si - maminka je nějaká divná. Tatínka nemám a děda, ten ještě asi spí. Děda se probudil a všiml si, že malá ani její máma nejsou doma. Tak se šel podívat po Marii. Hledal a hledal, až ji našel sedět na obrubníku a ptal se jí: „Co se stalo?“ A ona mu to všechno řekla. Chvíli brečela a řekla: “Tak půjdeme domů“ a děda říká, musíme najít tvoji mámu. Tak ji začali oba hledat. Když už bylo pozdě, tak šli domů s prázdnou.
Už byl druhý den a máma pořád nikde. Tak se Maria šla po mámě podívat. Hledala asi jednu hodinu. Za chvíli spadla do nějaké díry a volala „pomoc, pomoc, pomoc.“ Najednou zahlédla z dálky nějaké světlo a šla za ním. Byla už další den bez vody a bez pití. Když se jí začalo světlo přibližovat, tak měla radost. Když už byla venku, tak šla domů, bylo všechno normální a byla moc ráda že to všechno přestalo. Když přišla domů, tak objala maminku a dědečka a byli všichni moc rádi, že se zase vidí.
Když přešla park, tak se jí hodně moc ulevilo. Potom potkala nějakého divného pána, byl docela ticho a měl dlouhý zelený kabát a přes hlavu měl šátek. Tak si říká, to je ale opravdu divné, já jsem snad v jiném městě, ale pak přišla do krámku a tam volala, je tu někdo. Ale nikdo se neozýval, tak se začala moc, moc bát a začala utíkat.
Potkávala čím dál tím víc divných lidí, jeden byl zabalený v černém hábitu a měl červený šátek a takhle to šlo dál a dál. Došla domů, zvonila a zvonila, ale nedozvonila se. Její maminka nebyla doma a její dědeček měl naslouchátka a zrovna v tu chvíli spal, ale ona si uvědomila, že má klíče, tak se koukla do jedné kapsy a do druhé a klíče nikde a v tu chvíli si řekla, vždyť jsem běžela tak jsem je mohla ztratit. Zrovna v tu chvíli se šla kouknout na to místo, kde tak asi mohla ztratit ty klíče, a koho nevidí. Její maminka se potuluje kolem těch divných lidí a tak za ní běží, a volá, ale maminka se neotočila ani si jí nevšímala.
Všimla si, že ti lidé nemají nohy a říká si, to je ale opravdu divné. Zasnila se ,kouká, kouká a říká si - ještě jsem neviděla žádné děti. Začala hledat nějaké děti, hledala a hledala a když už nemohla, tak toho nechala. Sedla si na obrubník a seděla tam až do večera. Potom, když byl večer, tak se ozývalo šustění a chrastění, zase se začala bát, tak seděla, ani nedutala. Po chvíli to přestalo a nějaké hlasy jí říkají, běž domů, běž domů. Neseď nebo zmizíš jako ostatní děti. Zvedla se a začala utíkat, a když už nemohla, tak přestala utíkat a říkala si, nesmím si odpočinout, musím dojít až domů.
Zase jí začal říkat ten hlas, běž domů, ale rychle, nebo zmizíš jako ostatní děti. V tu chvíli si uvědomila, že v ten den má narozeniny. Začalo ji to trochu mrzet a říká si - maminka je nějaká divná. Tatínka nemám a děda, ten ještě asi spí. Děda se probudil a všiml si, že malá ani její máma nejsou doma. Tak se šel podívat po Marii. Hledal a hledal, až ji našel sedět na obrubníku a ptal se jí: „Co se stalo?“ A ona mu to všechno řekla. Chvíli brečela a řekla: “Tak půjdeme domů“ a děda říká, musíme najít tvoji mámu. Tak ji začali oba hledat. Když už bylo pozdě, tak šli domů s prázdnou.
Už byl druhý den a máma pořád nikde. Tak se Maria šla po mámě podívat. Hledala asi jednu hodinu. Za chvíli spadla do nějaké díry a volala „pomoc, pomoc, pomoc.“ Najednou zahlédla z dálky nějaké světlo a šla za ním. Byla už další den bez vody a bez pití. Když se jí začalo světlo přibližovat, tak měla radost. Když už byla venku, tak šla domů, bylo všechno normální a byla moc ráda že to všechno přestalo. Když přišla domů, tak objala maminku a dědečka a byli všichni moc rádi, že se zase vidí.
kategorie 6. a 7. třída
- autor Táborská Karolína - pověst získala 219 bodů
KARLÍNSKÝ KATALOG
Kontakt: info@ikarlin.cz,
script Castell software 2003-2017.