Noc běsnících démonů

Nedaleko kasáren stojí zámeček Sluncová.
Chtěla bych vám vyprávět příběh, který se mohl a nemusel odehrát v jeho zdech.

Začíná někdy v 19. století, kdy se do zámečku přistěhovali mladí manželé. Tehdy je všichni v okolí zámečku zrazovali od toho, aby se do něj nastěhovali, protože prý v něm straší. Popisovali, jak se v noci rozsvěcují všechna světla, jak bouchají okenice, a že se po zahradě plouží zlověstné stíny. Nikdo se v noci neodvážil jít kolem, protože se lidé v jeho okolí ztrácejí.

Robert a jeho žena Blanka nedali na řeči a nastěhovali se, přestože měli v domě nepříjemný pocit. Pár dní se vůbec nic nedělo, a proto pustili všechny povídačky o strašení z hlavy. Když si dům opravovali, a odstraňovali ve sklepě sesuté kameny, narazili na ponurou jeskyni, která se skrývala pod zámečkem. Vrátili se nahoru pro světlo, a odhodlali se vstoupit do jeskyně. Ta byla plná závojů z pavučin, po kterých se prohánělo množství odporných černých pavouků.

Blanky se najednou zmocnila nejasná úzkost, zachvátilo ji studené vytrvalé mrazení. Ovzduší jako by se plnilo zlovolným vlivem, nepřátelským lidskému životu. V té chvíli se na ni Robert ohlédl a viděl, že není hrůzou schopna pohybu. I jeho zachvátil děs, ale věděl, že se mu nesmí poddat a musí zachránit Blanku. S velkým úsilím ji popadl a rychle uháněl z jeskyně pryč. Za ním se ozývaly příšerné zvuky, a najednou měl pocit, že se ho něco snaží táhnout zpět. Ohlédl se, a uviděl šero formující se, snad ze vzduchu. Hmota se stávala hustší a tmavší, čím více tmavla, tím větší měl pocit, že ho k sobě nemilosrdně táhne. Pak spatřil ve středu tmy žluté uhrančivé baziliščí oči, které hypnotizovaly. Začal ztrácet poslední zbytky vůle. V hlavě se mu ozýval příkaz: „Pojď! Pojď blíž!“. V této chvíli jeho odpor úplně ustal a on se začal přibližovat.

Vtom se vzpamatovala Blanka a bušila mu do zad s hlasitým křikem: „Roberte, vzpamatuj se! Nechoď tam!“ pokusila se ho táhnout zpátky „Roberte pojď pryč! Honem!“. Konečně jeho mozek začal vnímat Blančina slova a s posledním vypětím se s ní vřítil do pokoje. Zabouchli za sebou a sesuli se k zemi.
Za čas se jim vrátilo rozumné uvažování, věděli, že se odtud musí dostat, jinak jim hrozí smrt. Hledali v místnosti cokoliv, co by jim pomohlo se dostat ven. Když Blanka prohlížela starý psací stůl, objevila tajnou zásuvku. Tam ležela zaprášená kniha s černými deskami. Jakmile se jí dotkla, ucítila energii, kterou kniha vydávala. Otevřela ji a zjistila, že je o démonech. Blanka zavolala Roberta a společně ji prohlíželi. V knize se dočetli, že v zámečku přebývají zlé síly, kvůli jeho dávnému majiteli. Věnoval se černé magii a při jeho kouzlení mu zemřela žena. On pak vyvolal prastaré démony, aby jim výměnou za její život nabídl svou duši, ale nepodařilo se mu je zvládnout. Roztrhali ho na kusy a od té doby ovládají zámeček. Když došli na poslední stránku, nalezli tam vzkaz: „Střez se démone stromů dubových! V nich síly dobra přebývají, jejich blízkost tebe spálí.“ Robert prohlásil: „Takže to znamená, že když se dostaneme k dubu, nemohou se k nám přiblížit. Blanko! Přemýšlej, máme tady nějaký dub?“ Blanka se zamyslela a vzpomněla si: „Ano, v rohu zahrady je starý rozložitý dub!“

Přemýšleli, jak se co nejrychleji dostat ke stromu, ale v místnosti se znovu ozvaly hlasité skřeky. Prach v pokoji se začal sestavovat v démona, oblečeného v rudém plášti - rudém jako jeho oči. Jeho vlasy byly dlouhé a bílé, měl sinalou tvář, a při jeho úsměvu, či spíše ďábelském úšklebku, spatřili ostré špičáky. Běs k nim natahoval své pařáty a je přepadl takový nepředstavitelný děs, že se bezhlavě vrhli k oknu. Vyrazili ho a vyskočili do zahrady.

Dali se do běhu, za sebou slyšeli různé skřeky, to je pohánělo k rychlejšímu úprku. Dub už byl na dohled, ale on jim byl v patách, cítili jeho smrdutý dech. Dostal se tak blízko, že Blance utrhl pramen vlasů. V poslední chvíli Robert natáhl ruku a urval z dubu větvičku. Ani se neohlédl a hodil ji za sebe. Ozvalo se strašlivé zavytí, vytvořil se okolo nich vír a oba dva se s posledním zbytkem sil chytili stromu. Hrůzu, která pokračovala až do svítání už neviděli, protože padli do bezvědomí.

Ráno je našli, žádný z nich již nechtěl o ničem vyprávět. Odešli odtud a do domu se nikdy nevrátili. Jejich osud nikdo nezná.
A zámeček? Byl opraven, je v něm klid a ticho. Jak dlouho to ale bude trvat? Troufne si to někdo zjistit? Na to snad nebude mít odvahu. Nebo ji snad máte vy?

dodatek:
Zámek Sluncová (katastrální území Karlín, U Sluncové 10)
Přebudován z viniční usedlosti (z konce 17. století v barokním slohu) až do klasicistní podoby začátkem 19. století, kdy byly interiéry vyzdobeny freskami zpodobňujícími blízké okolí. Měnil často majitele; mezi nimi byli i pražští primátoři. Jméno má po primátorovi J. Sluncovi, který v těchto místech vlastnil vinici v 16. století.
Objekt obdélného půdorysu, patrový, s velkými vikýři ve valbové střeše, s věžičkou. Na hlavním průčelí drobný portikus nesoucí balkón. Na bočním průčelí sluneční hodiny. V přilehlém parku barokní kaple s grottou a sala terrena.

a) Zámeček
Vinice se zámečkem získal Bohuslav Jan Voříkovský z Kunratic v letech 1700 - 1723. Po roce 1783 se nový majitel zavázal k úpravám zámečku, kaple a jeskyně pod ní. Blízká vinice Sluncová, jež dostala název po pražském primátorovi Josefu Sluncovi (16. století) náležela od roku 1800 k čp. 64. Interiéry zámečku jsou vybaveny nástěnnými malbami z druhé poloviny 18. století.

b) Kaple
Ve svahu nad zámečkem.
Dvoupodlažní klasicistní kaple ve svahu má vstup do spodního podlaží z nižší terasy. Vstup do patra kaple je na protilehlé straně, z výše položené terasy. Horní prostor má nad čtvercovým půdorysem se zkosenými rohy cihelnou plackovou klenbu. Spodní prostor zaklenut kopulí. Ve vrcholu štukový kruhový rám. Průčelí architektonicky hodnotná, ploché zastřešení je spolu s tympanony z druhé poloviny minulého století.

c) Bazén s pramenem
Při pohledu na hlavní průčelí čp. 64 je vpravo vzadu pramen s bazénkem oválného půdorysu, vyzděným z cihel.