Juditina kletba

Tento příběh se odehrál v polovině 18. století. V jedné malé vesničce se narodila mladým rodičům krásná zdravá holčička, kterou pojmenovali po mamince Justýna. Matčina zákeřná sestra Judita nemohla mít své vlastní děti, a tak ze závisti seslala na malou holčičku Justinku kletbu. „Do roka a do dne od své svatby zemřeš násilnou smrtí, a pokud ti to někdo prozradí, zemře následujícího rána on i ty.“ Všichni se domnívali, že když zůstane doma ve svém rodném kraji, uchrání ji od kletby.

Po sedmnácti letech spokojeného života se Justýna seznámila s vojákem Jaromírem. Jednou byl však povolán do války, a tak ať chtěl, či nechtěl, musel Justýnu na nějaký čas opustit. Slíbili si věrnou lásku, a že se brzy shledají.

Ode dne, kdy odešel, uplynulo již několik měsíců a Jaromír se stále ještě nevrátil. A proto se Justýna rozhodla, že půjde do světa a najde ho.

Celá rodina i vesnice ji přemlouvaly, ať nikam nechodí, že se jistě vrátí sám. Ale tomu už přestávala věřit a vydala se nic netušíc do světa. Zlomyslná Judita jí prozradila, že slyšela o místě, kam jsou odváženi zranění vojáci. „Tam najdeš své štěstí,“ zněla poslední věta, kterou slyšela ve svém rodném kraji. Poté se vydala najít budovu jménem Invalidovna v Karlíně.

Zde ho sice nenašla, ale viděla tu mnoho dalších vojáků, kteří potřebovali pomoc, a tak se rozhodla, že tu vypomůže a třeba se tady jednou její milý objeví.
Čekala a čekala, ale Jaromíra se nedočkala. Od zdejších vojáků se dozvěděla, že ho znali. „Při cestě do boje se z ničeho nic vypařil, jak pára nad hrncem,“ pověděl jí jeden z nich. Po dalších měsících neustálého čekání začínala věřit, že je zřejmě mrtvý. V té době se seznámila s poručíkem Janem, který ji vysvobodil z jejího žalu, a toho si po dlouhém váhání vzala za muže.

Po roce šťastného manželství se objevil Jaromír, zesláblý a nemocný. Najednou nevěděla, co si počne. Měla ho stále ráda, ale teď měla ráda i Jana. V ten den se o tom dozvěděl i její manžel a ani on nevěděl, co bude dál.
Druhý den Jaromír navrhl, aby se všichni tři sešli ve sklepě a vyřešili to. Nakonec z toho vznikla velká hádka, plno slz a výčitek.

Od té doby uplynulo již několik let, ale nikdo neví, co se přesně odehrálo. Místnost je zamčená a každý se jí obloukem vyhýbá, poněvadž z ní vychází pláč, křik, nářek, výstřely a opakované volání o pomoc...