Vítejte na karlínském informačním portálu.
pondělí 7. 10. 2024
Duch Invalidovny
Ahoj, jmenuji se Lukáš Richtrmoc a chtěl bych vám vyprávět svůj příběh. Tento příběh se odehrával v roce 2007 a právě v tuto dobu chodím do osmé třídy. Teď je rok 2020 a jsem v kavárně a povídám svůj příběh kronikáři. „Tak povídejte,“ vyzval mě kronikář a já jsem začal vyprávět...
Na začátku zimy v roce 2007 jsem se svými kamarády procházel kolem budovy Invalidovna. Čerstvě napadaný prašan nám křupal pod nohama. Vtom Michal namítl, že tato budova Invalidovna je pro něj hrozně strašidelná a já mu nato odpověděl: „Tady dřív bydleli invalidé s rodinami, kteří ve válce utržili zranění, a pak už nemohli bojovat. V této budově žil i velký vévoda jménem Antonín Ostružinovski, ten zde i zemřel, protože se dostal do křížku s generálem Lachinem, kterého nakonec zastřelil. Pak se z toho zbláznil,“ ukončil jsem své vypravování kamarádům. „Fíha, to zní strašidelně,“ řekl Slávek. „No jo, ale to není všechno, od té doby tam Lachin straší a dokonce tam i pár lidí zmizelo,“ namítl jsem. Najednou se Radek podíval na hodinky a zjistil, že už je moc pozdě. „Tak čau,“ řekl Vojta a zmizel nám za rohem. I já šel domů si dělat úkoly a pak spát.
Ráno jsem zaspal a jen tak tak jsem stihl poslední zvonění. První hodinu jsme měli matematiku a pan učitel Voborník nás učil, jak vypočítat povrch a obsah jehlanu. Vtom se zapnul rozhlas a někdo začal mluvit: „Prosím žáka Richtrmoce, aby se dostavil do ředitelny, konec hlášení.“ Byl to hlas paní ředitelky, ale víc mě udivilo, co jsem udělal, že musím jít do ředitelny. Učitel Voborník mě vyzval, abych šel. Zaťukal jsem na dveře a uslyšel jsem: „Dále!“ Tak jsem vstoupil. Byla tam paní ředitelka a řekla, jestli bych nemohl něco vzít do Invalidovny. Já jsem souhlasil, a tak mi paní ředitelka dala štos papírů v zelených deskách se štítkem ZŠ Molákova.
Vyšel jsem ze školy a ihned naproti je ten záhadný dům. Zazvonil jsem a z reproduktorů se ozvalo: „Kdo je?“ „Tady je Lukáš Richtrmoc a posílá mě paní ředitelka ze školy naproti.“ Ozval se bzučák, a tak jsem si otevřel. Vnitřek byl úplně jiný, než jsem si myslel, podlaha byla vydlážděna různými kameny jako na Václavském náměstí a ve vitrínách byly sochy velké asi metr a půl. Najednou někdo vyšel ze dveří a představil se: „Ahoj, jmenuji se Eda Srp a jsem správcem této budovy,“ řekl a dál pokračoval, „ty jsi asi Lukáš a neseš nám ty spisy...“ Vtom něco zahýklo: „ÁÍÍÍÍÍÍÍÍ“ Já jsem se tak lekl, že jsem nadskočil, i Eda vypadal vyděšeně. Pak řekl: „to byla kočka, asi spadla ze schodů, tak ahoj.“ A odešel. Já jsem taky odešel a dumal, co to mohlo být.
Když jsem přišel do třídy, už byla přestávka. Kluci se ke mně vrhli a hned se ptali, co jsem tam dělal. A tak jsem jim to vylíčil a Vojta mi řekl: „nevíš podle hlasu, co to bylo?“ „Nevím, ale kočka to rozhodně nebyla,“ namítl jsem.
Po obědě jsem se zeptal naší party, v níž byl Michal jako vedoucí, já jako zástupce a pak ještě Vojta, Radek a Slávek. „Kdo tam jde dneska se mnou ?“ otázal jsem se jich. Jen Michal a Slávek zvedli ruce a dál jsme jinak šli po křupajícím sněhu. „No to jste teda hrdinové,“ řekl jsem Radkovi a Vojtovi. Už jsme byli před Radka domem, a tak jsme se chystali rozejít, když jsem ještě stihl říct: „Kdo chce, tak ať je tady v osm večer.“ A s těmi slovy jsem odešel. Došel jsem domů a pak počkal do tři čtvrtě na osm. Naštěstí byl pátek a tak mě máma pustila. „Ale buď do deseti doma, jinak bude zle.“ „Jo,“ odpověděl jsem a už jsem se obouval a odcházel.
Když jsem došel na místo, nikdo tam nebyl. Najednou se objevil stín. Rychle jsem si oddechl, protože to byl Slávek. Rychle ke mně došel a řekl: „To je kosa, co?“ „Jo,“ odpověděl jsem a dál jsem vyhlížel další odvážlivce. A najednou jsem slyšel „Úííí!“ hrozně jsem se lekl a podíval se za výkřikem. No jo, to jsem si mohl myslet, tři odvážlivci se ukázali za Radkovým oknem. Všichni se smáli, kromě mě. „Vám takhle do smíchu nebude, až budem v Invalidovně.“ A opravdu, jen jak jsme vyšli, už jsem z nich cítil, že se bojí. Před Invalidovnou jsme se zastavili. Jedna jediná místnost byla ozářena matným světýlkem, nejspíš lampou. Radek ještě znervózněl, „fakt tam musíme jít?“ „To já nevím,“ odpověděl jsem na jeho dotaz a najednou jsem si všiml otevřeného okna. „Pojďte!“ řekl jsem a ukázal do otevřeného okna. Vylezl jsem na římsu a seskočil dolů. Ocitl jsem se na dlážděné podlaze.
Ostatní skočili za mnou. „Kde to jsme?“ zeptal se Michal. „Nejspíš v koupelně,“ odpověděl jsem a otevřel dveře do chodby. V chodbě byla tma, a tak jsem rozsvítil baterku. Posvítil jsem na konec chodby a tam byl!!!
Ano byl to duch, který zde straší za to, že zabil Ostružnovského, byl to Lachin!!! Všichni tři jsme začali řvát, „ááá!!“ Vtom jsme uslyšeli hlas: „Kdo tam je?“ To je určitě ten hlídač a správce, který by nám udělal určitě jisté problémy. „Rychle sem,“ promluvil na nás duch a ukázal na almaru. Rychle jsme se tam schovali. V tu chvíli duch zmizel a otevřely se dveře od západní části chodby. Byl to hlídač Eda, ale vypadal úplně jinak jako... a na to další jsem se nezmohl ani pomyslet. Byl to totiž Ostružinovski, prošel kolem almary a dál. Až zmizel úplně, tak jsme si všichni oddychli a otevřeli dveře od almary.
Před námi se zase objevil Lachin. „Pojďte za mnou,“ řekl a už si to letěl ke dveřím koupelny. „Tak a teď vám to vysvětlím,“ řekl duch. „Když jsem začal spor s Ostružinovskim, zapomněl jsem na jeden fakt, že jsem kvůli svému zranění oslaben. S Ostružinovskim jsme hráli karty a on hrál hazard, až přišel o všechno, tak jsem odcházel domů, do svého pokoje, ale než jsem tam došel, musel jsem na toaletu. Mezitím mě Ostružinovski předběhl a počkal jsi na mne, až přijdu. Já jsem došel do svého pokoje a koho nevidím, Ostružinovski na mě čekal za dveřmi. Než jsem se vzpamatoval, dal mi takovou ránu do nosu, že jsem spadl na zem. Pak vytáhl nůž a chtěl mě zabít, načež jsem nečekal, popadl mušketu a Ostružinovského jsem zabil. Potom, co jsem to udělal, jsem se zbláznil a vzal další mušketu a zabil jsem i sebe. To je konec mého vypravování.“
„A proč tady strašíte?“ zeptal se dosud mlčenlivý Slávek. „Protože jsem ho zabil,“ odpověděl duch, „ale ze sebeobrany, a proto jsem hodnější než Ostružinovski. Ten kdyby vás tu uviděl, určitě by vás zabil. A co to kvílení?“ zeptal se Radek. „To jsem byl já, protože jsem se převtěloval do slepice, to byl jediný žijící tvor, kterého jsem zabil.“ „Ale to znamená,“ řekl Michal, „že Ostružinovski zabil správce!!!“ „Ano, dnes večer,“ řekl Lachin. „Každopádně,“ řekl jsem, „ti musíme poděkovat za to, žes nás zachránil.“
Ale co to?! Lachin se vypařil a zbyl po něm jenom lístek, na kterém stálo: „Děkuji, že jste mě osvobodili, protože jen ten, kdo mi poděkoval ze srdce, mě a Ostružinovského mohl osvobodit. Dík za ten dík. Váš Ostružinovski a Lachin.“ „No a my jdeme domů,“ řekl jsem a doma každý ihned zalehl a spal.
„A to je konec mého vypravování,“ řekl jsem. Kronikář vypadal docela překvapeně, „To je teda výkon, takový příběh jsem neslyšel deset let. Opravdu chcete toto zapsat?“ zeptal se kronikář s nejistým výrazem ve tváři. „Ano,“ odpověděl jsem. A tak snad tahle historka, která je pravdivá, se stala díky kronikáři pověstí a doufám, že se už znovu nepřihodí!
slovníček:
Lachin – čti Lačin
Na začátku zimy v roce 2007 jsem se svými kamarády procházel kolem budovy Invalidovna. Čerstvě napadaný prašan nám křupal pod nohama. Vtom Michal namítl, že tato budova Invalidovna je pro něj hrozně strašidelná a já mu nato odpověděl: „Tady dřív bydleli invalidé s rodinami, kteří ve válce utržili zranění, a pak už nemohli bojovat. V této budově žil i velký vévoda jménem Antonín Ostružinovski, ten zde i zemřel, protože se dostal do křížku s generálem Lachinem, kterého nakonec zastřelil. Pak se z toho zbláznil,“ ukončil jsem své vypravování kamarádům. „Fíha, to zní strašidelně,“ řekl Slávek. „No jo, ale to není všechno, od té doby tam Lachin straší a dokonce tam i pár lidí zmizelo,“ namítl jsem. Najednou se Radek podíval na hodinky a zjistil, že už je moc pozdě. „Tak čau,“ řekl Vojta a zmizel nám za rohem. I já šel domů si dělat úkoly a pak spát.
Ráno jsem zaspal a jen tak tak jsem stihl poslední zvonění. První hodinu jsme měli matematiku a pan učitel Voborník nás učil, jak vypočítat povrch a obsah jehlanu. Vtom se zapnul rozhlas a někdo začal mluvit: „Prosím žáka Richtrmoce, aby se dostavil do ředitelny, konec hlášení.“ Byl to hlas paní ředitelky, ale víc mě udivilo, co jsem udělal, že musím jít do ředitelny. Učitel Voborník mě vyzval, abych šel. Zaťukal jsem na dveře a uslyšel jsem: „Dále!“ Tak jsem vstoupil. Byla tam paní ředitelka a řekla, jestli bych nemohl něco vzít do Invalidovny. Já jsem souhlasil, a tak mi paní ředitelka dala štos papírů v zelených deskách se štítkem ZŠ Molákova.
Vyšel jsem ze školy a ihned naproti je ten záhadný dům. Zazvonil jsem a z reproduktorů se ozvalo: „Kdo je?“ „Tady je Lukáš Richtrmoc a posílá mě paní ředitelka ze školy naproti.“ Ozval se bzučák, a tak jsem si otevřel. Vnitřek byl úplně jiný, než jsem si myslel, podlaha byla vydlážděna různými kameny jako na Václavském náměstí a ve vitrínách byly sochy velké asi metr a půl. Najednou někdo vyšel ze dveří a představil se: „Ahoj, jmenuji se Eda Srp a jsem správcem této budovy,“ řekl a dál pokračoval, „ty jsi asi Lukáš a neseš nám ty spisy...“ Vtom něco zahýklo: „ÁÍÍÍÍÍÍÍÍ“ Já jsem se tak lekl, že jsem nadskočil, i Eda vypadal vyděšeně. Pak řekl: „to byla kočka, asi spadla ze schodů, tak ahoj.“ A odešel. Já jsem taky odešel a dumal, co to mohlo být.
Když jsem přišel do třídy, už byla přestávka. Kluci se ke mně vrhli a hned se ptali, co jsem tam dělal. A tak jsem jim to vylíčil a Vojta mi řekl: „nevíš podle hlasu, co to bylo?“ „Nevím, ale kočka to rozhodně nebyla,“ namítl jsem.
Po obědě jsem se zeptal naší party, v níž byl Michal jako vedoucí, já jako zástupce a pak ještě Vojta, Radek a Slávek. „Kdo tam jde dneska se mnou ?“ otázal jsem se jich. Jen Michal a Slávek zvedli ruce a dál jsme jinak šli po křupajícím sněhu. „No to jste teda hrdinové,“ řekl jsem Radkovi a Vojtovi. Už jsme byli před Radka domem, a tak jsme se chystali rozejít, když jsem ještě stihl říct: „Kdo chce, tak ať je tady v osm večer.“ A s těmi slovy jsem odešel. Došel jsem domů a pak počkal do tři čtvrtě na osm. Naštěstí byl pátek a tak mě máma pustila. „Ale buď do deseti doma, jinak bude zle.“ „Jo,“ odpověděl jsem a už jsem se obouval a odcházel.
Když jsem došel na místo, nikdo tam nebyl. Najednou se objevil stín. Rychle jsem si oddechl, protože to byl Slávek. Rychle ke mně došel a řekl: „To je kosa, co?“ „Jo,“ odpověděl jsem a dál jsem vyhlížel další odvážlivce. A najednou jsem slyšel „Úííí!“ hrozně jsem se lekl a podíval se za výkřikem. No jo, to jsem si mohl myslet, tři odvážlivci se ukázali za Radkovým oknem. Všichni se smáli, kromě mě. „Vám takhle do smíchu nebude, až budem v Invalidovně.“ A opravdu, jen jak jsme vyšli, už jsem z nich cítil, že se bojí. Před Invalidovnou jsme se zastavili. Jedna jediná místnost byla ozářena matným světýlkem, nejspíš lampou. Radek ještě znervózněl, „fakt tam musíme jít?“ „To já nevím,“ odpověděl jsem na jeho dotaz a najednou jsem si všiml otevřeného okna. „Pojďte!“ řekl jsem a ukázal do otevřeného okna. Vylezl jsem na římsu a seskočil dolů. Ocitl jsem se na dlážděné podlaze.
Ostatní skočili za mnou. „Kde to jsme?“ zeptal se Michal. „Nejspíš v koupelně,“ odpověděl jsem a otevřel dveře do chodby. V chodbě byla tma, a tak jsem rozsvítil baterku. Posvítil jsem na konec chodby a tam byl!!!
Ano byl to duch, který zde straší za to, že zabil Ostružnovského, byl to Lachin!!! Všichni tři jsme začali řvát, „ááá!!“ Vtom jsme uslyšeli hlas: „Kdo tam je?“ To je určitě ten hlídač a správce, který by nám udělal určitě jisté problémy. „Rychle sem,“ promluvil na nás duch a ukázal na almaru. Rychle jsme se tam schovali. V tu chvíli duch zmizel a otevřely se dveře od západní části chodby. Byl to hlídač Eda, ale vypadal úplně jinak jako... a na to další jsem se nezmohl ani pomyslet. Byl to totiž Ostružinovski, prošel kolem almary a dál. Až zmizel úplně, tak jsme si všichni oddychli a otevřeli dveře od almary.
Před námi se zase objevil Lachin. „Pojďte za mnou,“ řekl a už si to letěl ke dveřím koupelny. „Tak a teď vám to vysvětlím,“ řekl duch. „Když jsem začal spor s Ostružinovskim, zapomněl jsem na jeden fakt, že jsem kvůli svému zranění oslaben. S Ostružinovskim jsme hráli karty a on hrál hazard, až přišel o všechno, tak jsem odcházel domů, do svého pokoje, ale než jsem tam došel, musel jsem na toaletu. Mezitím mě Ostružinovski předběhl a počkal jsi na mne, až přijdu. Já jsem došel do svého pokoje a koho nevidím, Ostružinovski na mě čekal za dveřmi. Než jsem se vzpamatoval, dal mi takovou ránu do nosu, že jsem spadl na zem. Pak vytáhl nůž a chtěl mě zabít, načež jsem nečekal, popadl mušketu a Ostružinovského jsem zabil. Potom, co jsem to udělal, jsem se zbláznil a vzal další mušketu a zabil jsem i sebe. To je konec mého vypravování.“
„A proč tady strašíte?“ zeptal se dosud mlčenlivý Slávek. „Protože jsem ho zabil,“ odpověděl duch, „ale ze sebeobrany, a proto jsem hodnější než Ostružinovski. Ten kdyby vás tu uviděl, určitě by vás zabil. A co to kvílení?“ zeptal se Radek. „To jsem byl já, protože jsem se převtěloval do slepice, to byl jediný žijící tvor, kterého jsem zabil.“ „Ale to znamená,“ řekl Michal, „že Ostružinovski zabil správce!!!“ „Ano, dnes večer,“ řekl Lachin. „Každopádně,“ řekl jsem, „ti musíme poděkovat za to, žes nás zachránil.“
Ale co to?! Lachin se vypařil a zbyl po něm jenom lístek, na kterém stálo: „Děkuji, že jste mě osvobodili, protože jen ten, kdo mi poděkoval ze srdce, mě a Ostružinovského mohl osvobodit. Dík za ten dík. Váš Ostružinovski a Lachin.“ „No a my jdeme domů,“ řekl jsem a doma každý ihned zalehl a spal.
„A to je konec mého vypravování,“ řekl jsem. Kronikář vypadal docela překvapeně, „To je teda výkon, takový příběh jsem neslyšel deset let. Opravdu chcete toto zapsat?“ zeptal se kronikář s nejistým výrazem ve tváři. „Ano,“ odpověděl jsem. A tak snad tahle historka, která je pravdivá, se stala díky kronikáři pověstí a doufám, že se už znovu nepřihodí!
slovníček:
Lachin – čti Lačin
kategorie 6. a 7. třída
- autor Lukáš Richtrmoc - pověst získala 443 bodů
KARLÍNSKÝ KATALOG
Kontakt: info@ikarlin.cz,
script Castell software 2003-2017.