Vítejte na karlínském informačním portálu. pátek 28. 4. 2017
Najít v Karlíně:

Smrt v Invalidovně

Budova karlínské Invalidovny je opředena zvláštní a tajemnou atmosférou. Byla zbudována jako lazaret a ubytovna vysloužilých vojáků. Mnoho jich tudy prošlo a hodně jich tu také dotrpělo.

Jednoho pozdního rána se u brány objevila postava v dlouhém plášti a klopýtavou chůzí, při které se opírala o svoji hůl, zamířila ke strážnému. Asi dva sáhy od něj zastavila a shodila z hlavy kapuci, která zakrývala její obličej. Byl to muž, tak kolem padesáti let, poměrně vysoký, šedé vlasy mu padaly do tváře, jenž byla pokryta vráskami a jizvami. V druhé ruce, v které neměl hůl, držel objemnou truhličku. Kývl hlavou směrem k hlídači a pravil hlubokým hlasem: „Nenašlo by se tu místo pro starého vysloužilce?“ Strážný zakroutil hlavou. „Tohle je jen pro veterány a pro invalidy, ne pro žádné somráky!“ Vysoký muž položil svou truhličku na zem a svlékl svůj plášť, pod ním se skrývala stará uniforma s řadou vyznamenaní. Strážný sjel pohledem muže od hlavy až k patě a zjistil důvod kulhavé chůze starého vojáka. Levá noha mu končila těsně pod kolenem a dál pokračovala dřevěná protéza. Hlídač se jednonohému omluvil a poslal ho za panem Züglim, který ho prý ubytuje.

Po chvíli veterán zaklepal na dveře s jmenovkou Herman Zügli. Ozvalo se „Dále“. Vešel. Pan Zügli zvedl oči od nějakých papírů a zeptal se: „co potřebujete??“ Muž si odkašlal. „Poslal mne sem pan Prácheňský, s tím, že mne zde ubytujete.“ Zügli vstal od stolu a přešel k oknu a zamyšleně se podíval ven. „Myslím, že jeden pokoj je volný v patře. Řekněte mi tedy své jméno,“ Starý voják mu odpověděl „Jmenuji se Jan Bílý.“ Pan Zügli kývl na chlapce, který stál doteď v rohu a řekl mu, ať Bílého do jeho pokoje a vrátil se zpět k své práci. Vysloužilý voják pozdravil a vyšel ven za chlapcem. Ten ho dovedl do malého skromně zařízeného pokoje. Poté se rozloučil a odešel.

Jan si chtěl zrovna uklidit svůj majetek, když ale najednou někdo rozkopl dveře do pokoje. Překvapený Jan se vrhl ke své šavli a čekal, kdo vejde. Byl to pan Zügli se dvěma vojáky. Ďábelsky se zašklebil a vykřikl: „Konečně jsme tě našli. Poslední, kdo ví o spiknutí proti císaři. A zároveň poslední, kdo nás může usvědčit!“ Jan na nic nečekal a skočil na své nepřátele. „Nikdy mne nedostanete, císař se vše dozví, tak jako tak!“. Šavlí usekl ruku prvnímu z vojáků těsně nad loktem. Mladík se svalil k zemi s výkřikem hrozné bolesti. Druhému strážnému vyrazil šavli a zároveň kopl Zügliho protézou do nohy. Vytáhl bambitku a prostřelil mu hlavu. Vyběhl ven z Invalidovny a zamířil pryč z budovy. Skočil na nejbližšího koně a vyjel pryč z Invalidovny. Za ním vyjelo pět jezdců na koních a začali ho honit. Jan byl, ale i jen s jednou nohou mnohem lepší jezdec a tak jim po chvíli zmizel. Bohužel ho, ale při pronásledování trefili do zad. Stihl dojet akorát ke svému starému příteli, předal mu dopis pro kancléře, s kterým sloužil v jedné rotě, kde bylo vše napsáno o chystaném spiknutí proti císaři. Jména všech vzbouřenců a plán provedení atentátu. Se slovy modlitby vydechl Jan Bílý naposledy. Nezemřel však zbytečně jeho přítel splnil úkol a zachránil, tak císaři nejen život, ale i trůn. Na počest Jana Bílého mu byla postavena jezdecká socha.
kategorie 8. a 9. třída - autor Michal Hošek - pověst získala 954 bodů
Kontakt: info@ikarlin.cz, script Castell software 2003-2007.